CESTA K BALETNÍ FOTOGRAFII

2007 byl začátkem fotografické cesty a hledání. Zkoušel jsem různé fotoaparáty i styly, ale nejvíc mě přitahovala klasická analogová černobílá fotografie. Všechny jeji varianty, jako například bromolej a velké fotografické formáty. Postupně jsem začal pracovat se středoformátovým fotoaparátem na film 6×7 cm, který mi umožnil dosáhnou kompromisu mezi kvalitou a praktičností. Od začátku jsem věděl, že digitální cesta není pro mě, že mě baví práce s filmem a temnou komorou, ale dlouho jsem hledal téma, které by mi vydrželo na delší dobu a dávalo smysl.

Inspirace Edgarem Degasem

Zásadní zlom přišel, když jsem objevil obrazy Edgara Degase. Nejvíc mě zaujaly jeho malby a kresby tanečnic z baletního zákulisí – ne při velkém tanci na jevišti, ale v obyčejných chvílích: když si upravují šaty, odpočívají nebo čekají. Byly to drobné výjevy, které působily přirozeně a lidsky a nadčasově. Odstíny bílé a šedé,  drobné detaily baletních šatů jsou jako by byly stvořeny, aby byly zachyceny právě na klasickou černobílou fotografii. Právě v tom jsem našel téma, které mě oslovilo – balet a zákulisní život baletek

Hledání vlastního uměleckého stylu

Brzy jsem ale zjistil, že to, co na Degasových obrazech působí samozřejmě a přirozeně, nefunguje stejně v baletní fotografii. Proto jsem začal hledat vlastní způsob, jak baletní téma uchopit a přenést na fotografický negativ. Napadlo mě, zakomponovat do snímků pohyb, stejně jako Miloslav Stibor na svých černobílých fotografiích tančících modelek, ale také jsem myslel na Marcela Duchampa a jeho obraz Akt sestupující ze schodů. Od nich jsem převzal myšlenku práce s pohybem a mnoharozměrnosti. Začal jsem používat dlouhé expoziční časy a vícenásobný záblesk. Během expozice baletky dělají jednoduché úkony – obouvají špičky, upravují baletní sukni, vlasy, protahují se, odpočívají. Právě to přináší do fotografií přirozenost a uvolněnost.

Cesta k ustálenému fotografickému rukopisu

Trvalo téměř dvacet let, než jsem dospěl k tomu, co dnes považuji za svůj vlastní styl. Bylo to období pokusů, omylů a neustálého hledání. Byla to cesta zkoušení, jak dlouhý čas, jaká expozice, kolik pohybu je málo, kolik už moc. Může se to zdát jednoduché, založit film, nadstavit dlouhý čas a jednoduše fotit. Ale právě to je to co klame, stejně jako lehkost baletu. Nic není dál od pravdy, jako úsměv baletky. Dnes pracuji ve svém fotografickém ateliéru, který jsem vybavil tak, aby odpovídal atmosféře baletních sálů konce 19. století. Fotím výhradně na klasický černobílý film s jemným zrnem a stále se držím dlouhých expozic a práce se světlem. Nejčastěji  fotím baletky z výšky, což mi přináší nezvyklý pohled na baletní scénu. První cíleně vyfocené baletky na dlouhý čas jsem udělal v roce 2020 a hned první fotografie vyšla dokonale a v tu chvíli jsem věděl, že jsem "našel".

Analogová fotografie a tisk

Filmy si sám vyvolávám a barytové fotografie zvětšuji ve vlastní temné komoře. Barytový papír považuji za klasiku černobílé fotografie a dávám mu přednost, když chci vytvořit sběratelský originál. Pro větší pigmentové tisky negativy skenuji. Digitálně ale do obrazu nezasahuji – pouze provádím základní korekce. Každý detail na fotografii byl skutečně přítomen v okamžiku expozice.

To je pro mě důležité – aby šlo o skutečnou analogovou fotografii, bez dodatečných manipulací a bez umělé inteligence.

Umělecká fotografie pro soustředěného diváka

Mé baletní fotografie nejsou určené pro rychlou spotřebu, nejsou pro algoritmus. Vyžadují čas, pozornost a klid. Nemají hned na první pohled ohromit. Je potřeba se k nim vracet, dívat se a hledat detaily, které by při letmém pohledu mohly zůstat skryté. To je přístup, který mám rád – klidná fotografie, která dává prostor k soustředění.