„Les petits rats de l'Opéra" – malé krysy pařížské opery

V druhé polovině 19. století byl pařížský balet součástí lesku i temné stránky města. V budově Salle Le Peletier, kde sídlila Pařížská opera do roku 1873, trénovaly a vystupovaly stovky mladých tanečnic. Nejmladší baletky se nazývaly „les petits rats" – malé krysy opery. Byly to dívky ve věku 8–14 let, které nastoupily do baletní školy Pařížské opery. Přezdívka měla symbolizovat jejich tichý, ale všudypřítomný pohyb v zákulisí – stejně jako krysy ve starých divadelních budovách.

Pro většinu z nich to nebyl sen o tanečním umění, ale spíš nutnost. Pocházely z chudých rodin a balet znamenal naději na lepší živobytí, nebo alespoň finanční podporu od mecenášů.

Tvrdý režim a povinnosti mladých baletek

Život mladých tanečnic byl neúprosný a plný disciplíny.

• Ranní cvičení u baletní tyče – od osmé hodiny; důraz na přesnost, držení těla a kázeň.
• Školní výuka – přímo v prostorách opery, protože byly nezletilé.
• Odpolední baletní zkoušky – nácvik s orchestrem, výběr do večerních scén.
• Večerní představení – i nejmladší dívky nastupovaly v davových rolích a byly v divadle až do noci.

Kromě toho si musely samy spravovat a udržovat baletní špičky, šít či opravovat tréninkové oděvy a pečovat o účesy. Baletka tehdy nebyla jen tanečnice, ale i vlastní garderobiérka.

Denní program baletek

Dívky vstávaly velmi brzy, aby byly včas v opeře. Cvičily na starých dřevěných podlahách, často v tanečních sálech bez dostatečného vytápění. Baletní mistr (maître de ballet) byl nekompromisní – trestal křikem a někdy i fyzickými tresty, což bylo tehdy běžné.

Hierarchie v baletním sále

Starší žačky měly výsadní postavení a mladší musely poslouchat. Každá baletka snila, že se časem dostane „z krys" do sboru – corps de ballet, což byla první skutečná meta profesionální kariéry.

Dohled a kázeň v baletní škole

U zkoušek byla přítomná i „mistress", která dohlížela na chování dívek. Sebemenší prohřešek – opoždění, ztracený kostým nebo nedostatečná kázeň – mohl znamenat snížení platu nebo vyřazení z role.

Fyzické následky a vyčerpání mladých tanečnic

Neustálé opakování cviků způsobovalo zranění kloubů a nohou. Nebyla žádná moderní fyzioterapie – bolesti baletky řešily obklady, někdy i alkoholem. Dlouhodobé vyčerpání bylo běžné, protože děti trénovaly i večer po vyučování.

Nocleh, strava a náklady na baletní výcvik

Většina malých baletek žila se svými rodinami v chudinských čtvrtích Paříže a denně docházela pěšky do divadla, často i několik kilometrů. Opera jim nezajišťovala ani nocleh, ani stravu – vše musely pokrýt rodiny, a to z velmi skromných prostředků. Plat začínajících tanečnic byl tak nízký, že stěží pokryl základní potřeby, a proto mnoho dívek trpělo podvýživou.

Nezbytné vybavení k tréninku, jako byly baletní špičky a tréninkové šaty , si pořizovaly na vlastní náklady. Boty si samy přešívaly a opravovaly do úplného roztrhání, protože nové byly pro většinu rodin příliš drahé. Opera sice poskytovala scénické kostýmy pro večerní představení, ale každodenní oblečení a obuv zůstávaly zcela na bedrech rodičů. Tento nepoměr a neustálý finanční tlak jen posiloval závislost baletek na přízni bohatých mecenášů a abonentů, kteří jejich životní podmínky často určovali víc než samotné vedení opery.

Sociální realita a abonenti Pařížské opery

Abonenti opery – bohatí držitelé lóží – měli v 19. století poměrně volný přístup do baletního zákulisí. Často si vybírali mladičké baletky jako „chráněnky" a finančně je podporovali výměnou za přízeň. V pařížské společnosti to bylo mlčky tolerováno; pro chudé rodiny šlo někdy o prostředek obživy, pro dívky však mnohdy o těžký a závislý osud.

Zajímavosti ze života baletek

Zkoušky trvaly i šest hodin denně, bez ohledu na věk či zdravotní stav.

• Baletky dostávaly malý plat, který často nestačil ani na jídlo a oblečení.
• Některé dívky trpěly podvýživou a nemocemi – tuberkulóza byla častá; zranění z tvrdého tréninku nebyla výjimkou.
• Do baletní školy se přijímaly dívky už od 8 let; jen hrstka se později stala hvězdami, většina skončila po několika letech bez velké kariéry, nebo skončila v temných podnicích tehdejší Paříže.

Změna s novým ředitelem opery

Situace baletek se začala měnit na konci 19. století, zejména po roce 1894, kdy se vedení opery (s ředitelem Pedrem Gailhardem) více zaměřilo na regulaci zákulisí a omezení přímého vlivu abonentů na baletní soubor. Přístup bohatých mužů do baletního zákulisí byl postupně zpřísňován a sílila veřejná kritika nepsaných „mravních praktik". Profesionalizace prostředí ale trvala ještě desítky let.

Edgar Degas jako svědek zákulisí baletu

Edgar Degas zachytil baletky právě v době jejich největší zranitelnosti. Jeho kresby, pastelové obrazy a slavné olejomalby neukazují jen lehkost pohybu, ale i únavu, napětí a kázeň každodenního baletního drilu. Díky jeho dílům máme dodnes autentický obraz života „malých krys" – světa plného krásy, ale i nerovnosti a tvrdé zákulisní reality.

Degas nebyl sentimentální obdivovatel – spíš pozorovatel. Trávil čas v zákulisí, u zkoušek i během přestávek. Fascinovaly ho všední momenty: baletky, které si natahují špičky, upravují baletní sukni nebo jen netrpělivě čekají na svou roli. V jeho kresbách a pastelových obrazech je vidět nejen elegance baletek, ale i únava, napětí a někdy i nervozita.

Zvláštní místo má příběh Marie van Goethem, modelky pro slavnou sochu Malá čtrnáctiletá tanečnice. Byla to obyčejná žačka baletní školy, jejíž životní dráha skončila bez velké slávy – ale díky Degasovi se stala nesmrtelnou ikonou. Socha malé tanečnice tehdy šokovala Paříž: byla realistická, bez idealizace, s pravou baletní sukní a parukou z pravých vlasů. Kritici psali, že dílo působí „příliš živě" a „až příliš syrově" – ale právě to vystihovalo pravdu o životě malých baletek.

Degasův pohled je dnes pro nás jedinečným svědectvím tehdejší společnosti, i baletního světa.

„Tanečnice jsou stroje na tanec, ale i na utrpení. Právě to mě zajímá – jejich těla a jejich vytrvalost."
— Edgar Degas