Má cesta k umění a baletkám

Nikdy nic nenasvědčovalo tomu, že bych se měl vydat na uměleckou dráhu. V naší rodině se nikdo nevěnoval umění – nebylo to téma, které by kolem mě přirozeně existovalo. Stejně tak já jsem do svých třiatřiceti let žil zcela obyčejný život vyučeného kuchaře v Ostravě, hornickém městě, kde jsem se v roce 1974 narodil.

Dětství a dospívání jsem prožil v prostředí, které bylo spíše drsné a formované těžkým průmyslem, než by nabízelo prostor pro kulturu a výtvarné umění. Věnoval jsem se spíše sportu a zábavě než čemukoliv, co by mě přiblížilo k uměleckému světu. Moje cesta se ubírala jiným směrem – k manuální práci, kuchařině a běžnému každodennímu životu. Nic nenapovídalo tomu, že jednou najdu smysl právě ve fotografii.

První fotoaparát

V roce 2007 to byl to digitální Nikon D80. Ale digitální snímky a zvláště postprodukce v počítači mě vůbec nebavily. Proto jsem se rozhodl vyzkoušet klasický černobílý film, který mě přitahoval. Učil jsem se vyvolávat a zvětšovat, zkoušel kinofilm, střední i velký formát, techniky jako bromolej či dvojitou expozici. Zkoušel jsem nejrůznější témata – od přírody, reportáže, dokumentu, aktů až po aranžovanou fotografii. Ačkoliv jsem u žádného z těchto směrů nezůstal, každá zkušenost mě posunula dál a formovala můj budoucí přístup k fotografii.

Pomalu jsem začal cítit, že chci vytvářet snímky, které nebudou svázané s přítomností. Přitahovaly mě fotografie starých mistrů a piktorialismus. A když jsem – už ani nevím kdy a kde – poprvé narazil na obrazy Edgara Degase, zaselo se ve mně semínko, které jsem v sobě pečlivě živil, až nakonec vedlo k tomu, že jsem se obrátil k baletkám a celkově k atmosféře 19. století.

První baletní focení v divadle

V roce 2010 jsem si poprvé domluvil focení baletek v opavském divadle a krátce poté i v divadle v Ostravě. Byla to pro mě nová zkušenost, ale brzy jsem zjistil, že moderní baletní šaty, které tanečnice nosily, nebyly tak pěkné jako ty, které jsem obdivoval na obrazech Edgara Degase. Chyběla jim ta nadčasová krása a jemnost.

Proto jsem se v roce 2012 rozhodl jít vlastní cestou. Nechal jsem si ušít sedm kusů baletních šatů ve stylu Degase a domluvil první focení na zámku. Byla to důležitá zkušenost, ale zároveň provázená mnoha komplikacemi – domlouvání termínů, nevhodné světlo, časový pres a někdy také neskutečná zima při focení na starém zámku ve Slezských Rudolticích.

Fotografický ateliér v bytě

V roce 2013 jsem si ve svém nájemním bytě 1+1 vytvořil improvizovaný ateliér pro baletní fotografii. Byl to malý prostor, ale pro mě představoval první možnost pracovat zcela podle vlastních představ – mohl jsem si připravit kulisy, světlo a atmosféru tak, aby odpovídala mému vidění. Ačkoliv se mi první fotografie, které zde vznikly, už velmi líbily, brzy se ukázalo, že prostor je příliš omezený. Nízký strop, stísněná plocha i nemožnost volně pracovat mě začaly svazovat. Začal jsem proto stále více přemýšlet, jak tento malý ateliér nahradit větším prostorem a jak si vybudovat skutečný baletní sál, který by mi poskytl dostatečnou svobodu pro mou práci.

Zakoupení obchodu

Proto jsem v roce 2014 zakoupil bývalý obchod s potravinami a přetvořil jej na prostorný fotografický ateliér připomínající baletní sál 19 století – s dřevěnými podlahami, pianem a starožitným nábytkem. Konečně jsem měl prostor, kde jsem se nemusel omezovat a mohl zkoušet, co jsem chtěl.

Hledání fotografického stylu

Pokračoval jsem ve fotografování, ale přesto mi něco vadilo – přílišná ostrost snímků. Fotografie sice technicky fungovaly, ale působily na mě tvrdě, chyběla jim lehkost a atmosféra.

V roce 2020 jsem proto záměrně vytvořil svou první „rozmazanou“ fotografii pomocí dlouhé expozice. Výsledek mě okamžitě zaujal, protože měl přesně to, co jsem do té doby hledal. Od té chvíle jsem začal fotit výhradně dlouhou expozicí a s využitím pohybu.

Ukázalo se ale, že to není tak snadné, jak by se mohlo zdát. Každé focení přinášelo nové problémy a pokusy. Hledal jsem správnou rovnováhu mezi světlem na baletních šatech a jejich okolím – často se stávalo, že šaty byly přepálené a pozadí příliš tmavé, nebo naopak. Také samotný pohyb baletek byl složitý – museli jsme zkoušet, kdy má být pohyb rychlý, kdy pomalý, kdy se naopak zastavit úplně. Každý detail hrál roli a často to znamenalo desítky nepovedených snímků a zmařených filmů.

Dnes už vím, že přesně tohle hledání a neustálé zkoušení k mému způsobu práce patří. Stále objevuji nové možnosti, přicházejí mi nové nápady a pořád mám chuť experimentovat.

Jedno se ale už nezměnilo – našel jsem své téma a svůj styl, u kterého zůstávám.